Zřejmě nic neodráželo autentičtěji aktuální priority EU lépe než agenda prosincového summitu Evropské rady. Dalo by se říci, že co jeden každý bod, to naprosto zásadní téma, které může vývoj Unie ovlivnit na léta dopředu. Pojďme se o tom přesvědčit. Kolega Petr Zahradník pro vás zpracoval nejdůležitější závěry, které ze summitu vzešly a budou mít vliv na budoucnost EU.

Vlajkovou lodí prosincového summitu bylo samozřejmě dosažení dohody o budoucím rámci financování Unie prakticky na celou právě započatou dekádu. Šlo především o to, aby nazmar nevyšel zázračný výsledek červencového summitu, který nejen posvětil první verzi finančního rámce v reakci na pandemii, ale současně téměř beze zbytku přijal revoluční, inovativní a průlomový návrh Evropské komise na vytvoření programu Next Generation EU. V průběhu pozdního léta a po většinu podzimu se projednávání unijního finančního rámce potkávalo s rizikem nedohody a neschválení, když vyjednávání v rámci trialogu občas přineslo potřebu vyřešit velmi obtížně řešitelné situace. A když už se všechny rozpory týkající se finančního hlavního proudu podařilo vyjednat ke všeobecné shodě, objevilo se ve druhé polovině listopadu téma, které je principiálně naprosto fatální, leč s ohledem na finanční rámec Unie spíše okrajové (neboť se předpokládá jaksi automaticky, že zásady právního státu se zkrátka ctí jak ve financích, tak kdekoliv jinde). Polská a maďarská podezíravost, že zavedení vazby mezi unijním rozpočtem a požadavkem respektovat zásady právního státu může být potenciálně zneužita v jejich neprospěch, a výhružky, že budou celý proces schvalování finančního rámce vetovat, přišly v ten nejméně vhodný čas. Naštěstí i toto riziko se podařilo rozptýlit a my zde, sice na úplně poslední možnou chvíli, máme finanční rámec Unie, který je výrazně zmodernizovaný oproti svým předchůdcům, který je objemnější, který tematicky oslovuje oblasti, které můžeme označit jako evropskou přidanou hodnotu. A který je z pohledu České republiky opět až neobyčejně štědrý. Ve stínu dohody o finančním rámci by však neměla zůstat ani další na summitu projednávaná témata. K těm zcela zásadním patří pokračování vývoje agendy v rámci Evropské zelené dohody. Ta v čase prosincového summitu Evropské rady oslavila své teprve první narozeniny a již během svého takto krátkého života zažila mnohé. Pod vlivem pandemie se jedna skupina názorů klonila k tomu, aby bylo naplňování této dohody odloženo na dobu, kdy nastane nový normál, či její ještě vyhraněnější odpůrci hovořili o jejím úplném zrušení. Na druhé straně pak její stoupenci prosazovali, aby právě Zelená dohoda byla tou hlavní zbraní v boji proti covidu a jeho následkům, i způsobem, jak učinit Evropu odolnější před opakováním podobných katastrof. Červencový summit Evropské rady zaujal vůči Zelené dohodě sice podpůrné, ale podstatně střízlivější stanovisko, když konstatoval, že naplňování Zelené dohody by nemělo být v rozporu s prioritami víceletého finančního rámce. S nastupujícím podzimem a vstupem Evropského parlamentu do diskuse této agendy došlo k jejímu podstatnému zezelenání, a výsledkem je, že v prosinci se šéfové států a vlád Unie dohodli na výrazném zpřísnění hlavního klimatického cíle v porovnání s výsledky pařížské konference OSN před pěti lety. A byli tací a nebylo jich málo, kteří by šli ještě podstatně dál. Stávající konsenzus se zastavil na hodnotě, která zavazuje EU k dosažení čistého snížení domácích emisí skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % oproti výchozímu roku 1990.

Na důkaz toho, že hlavy členských států EU vnímají realitu, prosincový summit zdůraznil, že pro zajištění tohoto cíle bude zásadní mobilizace veřejných financí i soukromého kapitálu; nejméně 30 % celkového objemu nově schváleného finančního rámce má být směrováno právě na opatření spojená s klimatickými otázkami. Aby se mohla role soukromého kapitálu stát významnou a reprezentativní, měla by Evropská komise nejpozději do poloviny letošního roku přijít s legislativním návrhem standardu EU pro zelené dluhopisy.

Současně byla Evropská komise summitem vyzvána, aby provedla posouzení, jak mohou jednotlivé ekonomické sektory nejlépe přispět naplňování cíle pro rok 2030, a předložila návrhy doplněné podrobným posouzením environmentálních, hospodářských a sociálních dopadů na úrovni členských států.

V době summitu nad Unií visel ještě jeden závažný otazník, jehož rozřešení se protáhlo ještě o několik dnů až na počátek vánočních svátků. Tím otazníkem byl brexit. S tím, jak rostla pravděpodobnost brexitu bez dohody, přijal summit sérii provizorních opatření pro to, aby nedošlo po prvním lednu k úplné paralýze unijních vztahů s Británií v rovině zcela praktických a každodenních aktivit. Naštěstí jejich spuštění nebylo zapotřebí a dohody bylo se zpožděním dosaženo.

Velmi důležité jsou pro EU též vztahy s nejvýznamnějšími globálními partnery, mezi nimiž vyčnívají USA. Summit se zabýval projednáváním návrhu Evropské komise na novou transatlantickou dohodu mezi EU a USA (zmiňovali jsme ji v minulém čísle). Je očividné, že s nástupem Joe Bidena do křesla amerického prezidenta vzniknou pro její uzavření podstatně příznivější okolnosti, než tomu bylo doposud.

Shrneme-li klíčové unijní priority, včetně těch zahraničně- politických, lze dodat, že v mimořádně složitém roce 2020 byla jejich značná část naplněna. Co schází, je zamýšlená strategická dohoda EU s Čínou, jež původně měla rámovat loučení německé kancléřky Angely Merkel s Evropou na závěr její hvězdné politické kariéry. Tato dohoda se nakonec odkládá. Nicméně buďme vděčni za to, že osud přiřadil výkon rotujícího předsednictví Radě EU pro loňské druhé pololetí právě Německu. Zvládlo to dokonale. Být tam zřejmě jakákoliv jiná země, nehodnotili bychom přelom let 2020 a 2021 za nynějších mimořádně komplikovaných okolností tak příznivě a nadějně.

Zdrojem článku je Měsíčník EU aktualit, číslo 208, leden 2021

Autorem článku je Petr Zahradník